Dračí Doupě [ http://www.dracidoupe.cz ]
Rubrika: Hřbitov
  
  

Pan Nesmrtelný

 
Autor: Astrální oko
Hodnocení: Hlasovalo: 39 čtenářů
  Průměrný počet hvězdiček: 3.97
  
  

Pan Nesmrtelný

„Než vám začnu něco vyprávět, tak chci, abyste si uvědomili, že váš názor na to, co se mi stalo, je mi naprosto fuk. Byl jsem donucenej k tomu, abych něco pověděl o svý nesmrtelnosti, sám vlastně nevím, proč jsem na to vlastně tomu vašemu přiblblýmu šéfovi skočil. Jsem holt dobrák vod kosti. A ty dva tisíce zlatejch za tuhle přednášku se mi taky hoděj.

Vás, pány ve špičatejch kloboucích a ve vyšívanejch a zdobenejch talárech, bude asi zajímat, jak je možný, že se člověk jako já stane nesmrtelnym. Abych vám pravdu řek‘, tak nevim. Vůbec netušim, jak se mi to mohlo stát. Je to jako s kocovinou. Taky se probudíte a vlastně ani nevíte, proč ji máte. Takže já mám kocovinu nesmrtelnosti.

Stalo se to zhruba takhle, vašnostové…“


Gustav začal žvýkat své šťastné párátko. Už dávno si odvykl při práci kouřit. Když je totiž vaším zaměstnáním pronásledování lidí a jejich následná likvidace, tak vás takový zlozvyk může stát nejen místo v žebříčku nejvíce profitujících vrahů, ale i místo v životě. Proto Gustav přešel na párátka. Alespoň si ušetřil plíce.

Jeho šťastné párátko bylo už dost rozžvýkané, ale za ta léta si na něj tak zvykl, že jen myšlenka na to, že by si mohl vzít jiné, mu připadala jako cosi nepatřičného. Absurdního. Každý vrahoun citově přilne k nějaké osobě nebo věci. Gustav se zamiloval do svého bambusového párátka.

Byla zatažená a větrná noc, což Gustav zhodnotil jako výborné podmínky pro práci. Sledovaný člověk jej nebude vidět a ani neuslyší jeho kroky, jelikož vítr zvuk odvane dřív, než by se mohl dostat do kterýchkoliv uší.

Gustav uměl čekat, byl trpělivý. Oproti většině svých konkurentů nebyl duševně vyšinutý, byl naprosto vyrovnanou osobností. Vraždil se stejným klidem, jako jiný seče obilí. Neviděl v tom žádný morální problém, práce to byla jako každá jiná. Ke svým obětem se choval zvláštním způsobem, s určitou dávkou cynismu by se to dalo nazvat „slušností“. Nehanobil jejich mrtvoly, nevyžíval se v tom jako nějaký šílený řezník. Vykonal svůj úkol, zatlačil nebožtíkovi oči a s klidným svědomím a pocitem dobře vykonané práce odešel.

Mnozí o něm říkali, že je obyčejný lapka a lump. Darebák, co vyrostl na ulici a pro vzdělání nikdy nechodil dál než do hospody Na růžku, kde ho jednoho dne jiné podobné dítě ulice naučilo boji s nožem. Od té doby Gustav postupoval ve své profesní kariéře stejně rychle, jako uměl vylézt po zdi k oknu spící oběti. Měl tvrdý výcvik života v Chudinské čtvrti, takže se neztratil v žádné pořádné rvačce; jeho pěsti byly pověstné po celém městě. Stejně tak dobře se dokázal vypořádat i s těmi tajemnými pány v dlouhých černých pláštích – žádný z nich totiž neházel s nožem tak dobře jako to zvládal Gustav; žádný z nich nedokázal ovládat nůž tak, jak to uměl jen on.

Jediné, z čeho měl Gustav ve svém podsvětním zaměstnání strach, byli mágové. Pokud byla ve kšeftu cítit magie, Gustav od něj dával ruce pryč. Podle něj magie do poctivého světa a do poctivého obchodu nepatřila.

Dveře domu se pomalu otevřely a vykoukl z nich nezřetelný obrys obličeje. Gustav tiše ukročil do stínu. Ze dveří vystoupila elegantní ženská postava a podívala se do stran. To bude ona, pomyslel si a přimáčkl se ke zdi. Dáma si ještě jednou pátravě prohlédla okolí a pak se vydala po Hlavní třídě k budově Zlatnického kartelu.

Gustav si v duchu zopakoval, co má udělat. Sledovat ji, nezabíjet, má ho dovést na tajné místo, kde se schází se starostou, aby s ním spala nebo co. Podrobnosti nejsou důležité, důležité je to, že starosta by neměl být chráněn. Gustav se při představě starosty bez tělesných strážců zatetelil blahem. Už jednou mu ten výlupek unikl díky tuctu vojáků, kteří ho hlídali, ale teď už se to nestane.

Sledovaná prošla kolem Zlatnického kartelu a zabočila do Zlatnické uličky. Gustav si všiml, že se celou dobu pečlivě rozhlížela, ale on si držel dostatečný odstup. Vidět ho rozhodně nemohla. Rychlými kroky přešla ze Zlatnické uličky do Uličky Vítězů a zapadla do nejužší ulice v celém městě. Nebylo možné se v ní pohybovat, aniž by o něm nevěděla. Musel jí dát náskok, dobře věděl, že se objeví na Dlážděném náměstí.

Tenká ulička je ideální místo pro past, pomyslel si s úšklebkem. Pokud do ní vleze, tak je v kleštích, ze kterých se nemůže dostat. Jeho klient mu říkal, ať si dává velký pozor, ale Gustav pochyboval o tom, že by ho zradil vlastní zaměstnavatel. Jedině že by si pouštěl hubu na špacír. Gustav viděl, co s tím chlapem provedlo jedno pivo. Po pár skleničkách by byl schopný prozradit i skutečný věk vlastní ženy.

Ne, do Tenké uličky nepůjdu, rozhodl se Gustav. Rychle to oběhnu a budu na Dlážděném náměstí dřív, než ta ženská. Dal si párátko do kapsy, aby ho při běhu nespolkl, a tiše se rozběhl.

Když dorazil na místo, opřel se o studenou zeď šedého domu a snažil se vydýchat. Po chvíli se mu dech zklidnil a Gustav se rozhlédl po náměstí. Žena, kterou sledoval, právě vycházela z Tenké uličky a zamířila ke kašně, kde už na ni čekal nějaký muž. Výborně, pomyslel si spokojeně. Starosta. Teď je dostane oba a má vystaráno. Odměna ho zabezpečí na pár sladkých let. Zároveň si udělá další výrazný zářez na své posteli, kam si zaznamenával počet svých významných obětí.

Počkal, až dáma dojde ke kašně, a vyrazil ze svého úkrytu. V běhu vytáhl zpod pláště dva nože a aniž by zpomalil, vrhl je po starostovi. Jenže ten snad v tentýž okamžik přeskočil okraj kašny a schoval se v ní. Nože se neškodně odrazily od kamenného okraje. Gustav zrychlil a vytasil další dva nože. Teď už mu neuhne.

Gustav si nevšímal prchající dámy, dorazil ke kašně a hbitě přeskočil její okraj. Když však dopadl do vody, ucítil pronikavou bolest u ledvin. Najednou věděl, že je to nůž. Ten zatracenej hajzl… Ihned se ohnal svým ostřím, ale starosta byl překvapivě rychlejší. Vyhnul se Gustavově ráně a znovu ho bodl do těla.

„Snad sis nemyslel, že by ti to mohlo vyjít?“ zasyčel. Gustav si uvědomil, že ten hlas zná. Byl to Yrtran, jeden z těch černokabátníků, z těch takzvaných gentlemanů! Takže to věděli. Navlékli Yrtrana do starostových hadrů a nasadili ho proti Gustavovi. Věděli, že nebude riskovat, aby šel Tenkou uličkou, věděli, že při sebemenším zvuku zmizí ve stínech města. Gustav si to uvědomoval, zatímco se snažil udržet si Yrtrana od těla, ze kterého mu pomalu vyprchával život. Uvědomoval si, proč se ta žena pořád tak rozhlížela. Uvědomoval si, že tenhle boj nemůže vyhrát.

„Někdo musí být ten druhý,“ usmál se Yrtran a udělal na Gustava klamný výpad, který byl hned doprovozen obratným řezem z druhé strany. „A někdo musí být první. Je mi líto, žes nemohl být nejlepší, ale jsem tady já. Sbohem, žebráku z ulice.“

Gustav věděl, že Yrtran má všechny své zbraně potřené jedem. Nemohl to tedy přežít, ani kdyby Yrtrana porazil. Ale aspoň toho bastarda taky pošle tam, kam patří.

Trochu se zapotácel a Yrtran, který uviděl Gustavovo zavrávorání, krvelačně vyrazil vpřed. Než se však mohl rozmáchnout, Gustav po něm hodil oba své ostré nože. S mlasknutím se zarazily do Yrtranova hrudníku a ten sebou trhl vzad. Dopadl na dno kašny a nevěřícně zíral na nože ve své hrudi.

„To…to se nesmí!“ chrčel a u úst se mu tvořila krvavá pěna. „Nože se na takovou…vz…vzdálenost nehází! To je proti pravidlům!“

Gustav se nad něj postavil. „Někdo musí bejt ten druhej, ty hajzle.“ Z posledních sil plivl na Yrtrana a pak se skácel k zemi. Zemřel.

Voda v kašně ten večer změnila svou barvu.


„Asi se budete ptát, estli jsem po svý smrti viděl tunel a na jeho konci světlo a na takový ty věci. Nepamatuju si to. Vzpomínám si jenom, že jsem další den potom, co mě Yrtran tak podělaně dostal, vstal z tý kašny a měl jsem v sobě spoustu děr a řezů. Ale vůbec nic mě nebolelo.

Vobčas mívám problémy s tím, že hniju. No fakticky, párkrát se mi stalo, že jsem ze sebe musel vytahovat červy, který mi žrali zbytky mýho dobrýho masa. Naštěstí nějakej magič tady vod vás pro mě vymyslel nějakou mastičku, která mi jakž takž pomáhá. Vod tý doby, co jsem umřel, mám mágy mnohem radši. Vlastně vod tý doby, co jsem umřel, vedu úplně jinej život.

Dost mě překvapilo, že jsem nesmrtelnej. Vážně to pro mě byl ze začátku šok. Je spousta věcí, se kterejma se musím vyrovnávat, třeba že nemám žádný pocity ani potřeby. Ani když jde kolem mě hezká holka, tak se nic neděje. Můžu si sice myslet a dělat co chci, ale ta nepřítomnost emocí mi zprvu dost lezla na nervy.

Zvyknul jsem si. Ty žvásty vo tom, jak je nesmrtelnost nudná, jsou dost blbý, navíc to vždycky říkaj lidi, co nikdy nesmrtelnejma nebyli. Je to bezva zkušenost, vůbec mi nevadí, že jsem nesmrtelnej.

Vobčas mám chuť jít a pomlátit celý království nebo si to rozdat s bohem, ale pak si řeknu, že by to nebylo fér. Takže jsem se nakonec rozhod‘, že vám tady na tý vaší škole budu dělat zahradníka. Koneckonců, pěstovat rajčata bejval vždycky můj velkej sen.“

Gustav, nesmrtelný zahradník Frewrinovy Akademie magie, se uvelebil v křesle a vložil si do úst své šťastné párátko.

„Pokud má někdo nějaký dotazy, tak se mu je pokusím zodpovědět, ale nejsem si jistej, estli to řeknu dostatečně učeně.“



Rád bych poděkoval Služebníkům Astrálu za jejich pomoc při tvorbě tohoto díla, zejména pak Lyrii za její korekturu.